Malířská dílna od napnutého plátna po závěrečný lak

Neošetřené lněné nebo bavlněné plátno má dvě nevýhody. Nasává pojivo z barvy, takže barevná vrstva zůstane matná, křehká a špatně držící. A u olejové malby přichází horší problém: volné mastné kyseliny z oleje časem naleptávají samotná vlákna. Plátno pod obrazem zkřehne a začne praskat dřív než malba na něm.

Klasickým řešením je izolace klihovou vrstvou a teprve na ni podklad. Dnes se běžně používá akrylátový šeps, který obě funkce spojuje: uzavře povrch a zároveň vytvoří bílou, mírně savou vrstvu s jemným zubem, na kterou se dobře maluje olejem i akrylem. Rozdíl mezi jednou vrstvou šepsu a třemi je na štětci cítit okamžitě — první vrstva se vsákne do struktury, další teprve plochu vyrovnají.

Na co je dobré myslet při přípravě

• Šeps nanášet v tenkých vrstvách a nechat každou pořádně proschnout; silná vrstva najednou má sklon praskat.
• Mezi vrstvami lehce přebrousit jemným papírem, pokud chcete hladký povrch pro detailní malbu.
• Ponechat viditelnou strukturu plátna, pokud naopak počítáte s tím, že se má podílet na výsledném dojmu.
• Zkontrolovat napnutí dřív, než se maluje — dodatečné dopínání klínky popraskaný podklad nezachrání.
• U tvrdých podkladů (dřevovláknitá deska, sololit) povrch nejprve odmastit a zdrsnit, jinak šeps špatně přilne.

Barva podkladu není maličkost. Bílý šeps rozsvěcuje barvy zevnitř, protože světlo prochází lazurou a odráží se zpět. Tónovaný podklad — teplá okrová, šedozelená nebo tlumená hnědá — naopak sjednotí obraz a zbaví malíře nepříjemné bílé plochy, vůči které se každý první tah zdá příliš tmavý.

Barvu je užitečné popisovat třemi vlastnostmi. Odstín říká, o jakou barvu jde. Sytost popisuje, jak je čistá — jak daleko je od šedé. Světlost říká, jak je světlá nebo tmavá. Když se obraz „nedrží pohromadě“, bývá problém obvykle ve světlosti, ne v odstínu: sousední plochy mají stejnou hodnotu, a proto se opticky slévají.

Ke ztlumení sytosti slouží doplňková barva. Trocha červené v zelené udělá tlumenou, přírodní zeleň mnohem přesvědčivěji než přidaná šedá, protože v ní zůstane barevná teplota. Přidávání černé naopak většinu odstínů zabije: nejen ztmaví, ale i zbaví barevnosti.

Praktické je také rozlišovat teplé a studené varianty téhož odstínu. Existuje červená klonící se k oranžové a červená klonící se k fialové; jejich směsi s modrou dopadnou naprosto odlišně. Kdo tuhle jednu věc pochopí, přestane se divit, proč mu z modré a červené vychází bahnitá hnědá místo čisté fialové.

Omezená paleta jako cvičení

Malba z několika barev nutí míchat a učí vidět vztahy mezi odstíny. Klasická sestava vypadá zhruba takto:

1. teplá a studená žlutá,
2. teplá a studená červená,
3. teplá a studená modrá,
4. titanová běloba, případně jedna zemitá hněď.

Z takové palety lze namíchat překvapivě široký rozsah a obraz díky ní drží barevnou jednotu sám od sebe. Míchat je vhodné spíš nedokonale — směs, ve které jsou pigmenty jen částečně spojené, má na plátně živější povrch než dokonale homogenní kaše.

Paletu je dobré skládat pokaždé stejně. Zvyk, kde která barva leží, šetří pozornost, kterou je lepší věnovat obrazu — a snižuje pravděpodobnost, že se do světlé směsi omylem dostane zbytek tmavé.

Podmalba je první, obvykle jednobarevná vrstva, ve které se řeší rozvržení a světlo. Pracuje se v ní ředěnou barvou a téměř bez bělob; cílem je rozhodnout, kde je tmavé a kde světlé, dokud se to dá snadno změnit. Tradiční hnědavá imprimatura tuhle roli plní staletí a má tu výhodu, že prosvítající tón později spojuje horní vrstvy dohromady.

Na podmalbu přichází krytá barevná vrstva. Tady se určuje lokální barva předmětů a hlavní barevné vztahy. Barva se nanáší hutněji, se štětcem plněji nabraným, a nechává se zaschnout natolik, aby další vrstva nerozpustila tu předchozí.

Lazura je tenká, průsvitná vrstva barvy nanesená přes zaschlý podklad. Nemíchá se s ním fyzicky, ale opticky — světlo projde lazurou, odrazí se od spodní vrstvy a vrátí se skrz ni zpět. Výsledná hloubka se namícháním na paletě nedá napodobit. Lazurou se dá ztlumit příliš křiklavá plocha, sjednotit stín nebo dodat barevnou teplotu, aniž by se ztratila kresba pod ní.

Opakem je impasto — hustá vrstva nanesená štětcem nebo špachtlí, která nese vlastní reliéf. Chytá reálné světlo a hodí se tam, kde má povrch aktivně reagovat: světla, hrany, místa, kam má jít oko. Kombinace tenkých stínů a hustých světel je jeden z nejstarších způsobů, jak dostat do plochého obrazu prostor.

Olejová malba je na dotek suchá řádově za dny až týdny, ale vytvrzuje mnohem déle — u silnějších vrstev i podstatnou část roku. Během té doby vrstva pracuje, mírně se stahuje a mění lesk. Lak nanesený předčasně tenhle proces uzavře a může zapříčinit zakalení nebo praskání.

Akryl je fyzicky suchý během minut, ale film potřebuje ještě několik dnů, než se plně zpevní. Tempera schne rychle a tvrdne postupně; akvarel na papíře je suchý téměř okamžitě a nelakuje se vůbec.

K čemu je závěrečný lak

Lak plní dvě funkce. Chrání barevnou vrstvu před prachem a nečistotami, které by jinak ulpívaly přímo na malbě. A sjednocuje lesk: místa, kde podklad vsál pojivo, jinak zůstávají matná a barva v nich působí vybledle. Po zalakování se tyto plochy vrátí k původní sytosti.

Podstatná vlastnost dobrého závěrečného laku je vratnost — má být později odstranitelný, aniž by se poškodila malba pod ním. Proto se nepoužívají tvrdé, nevratné vrstvy. Lak se nanáší v tenké vrstvě na čistý a odprášený povrch, v místnosti bez průvanu, a v matné, saténové nebo lesklé variantě podle toho, jak má obraz působit.

Retušovací lak je něco jiného než závěrečný. Nanáší se dřív, dočasně sjednotí vsáklá místa a umožní posoudit barevnost, ale nenahrazuje ochrannou vrstvu.

Prundelvaky je nezávislý informační projekt o malířské dílně a praxi malby. Publikujeme redakční texty, které vysvětlují řemeslnou stránku věci a drží se toho, co lze popsat srozumitelně a ověřitelně.

• příprava plátna, podklady a šepsování;
• vlastnosti olejových, akrylových, temperových a akvarelových barev;
• míchání barev a základy barvosloví;
• světlo v ateliéru a uspořádání pracovního místa;
• stavba obrazu od podmalby přes krytou vrstvu k lazurám;
• štětce, špachtle a stopa, kterou zanechávají;
• schnutí, zrání barevné vrstvy a lakování;
• péče o nástroje a skladování hotových prací.

Texty jsou psané jako výkladové poznámky, ne jako návody, které by nahrazovaly vlastní zkušenost. Malířská praxe je do velké míry věcí zkoušení — smyslem těchto stránek je zkrátit cestu k pochopení toho, proč se materiál chová tak, jak se chová.